Nejstarší Homo sapiens

Psal se rok 1961. Během těžby barytu v masivu Jebel Irhoud v Maroku, přibližně 100 kilometrů západně od Marrákeše, byla objevena zkamenělá lidská lebka. Následné vykopávky odkryly více kostí pocházejících od dalších jedinců, a s nimi i pozůstatky zvířat a kamenné nástroje. Původně se myslelo, že jde o neandrtálce pocházející z doby před 40 000 lety, leč později byly fosilie překlasifikovány na Homo sapiens – a nakonec došlo i předatování jejich stáří na zhruba 160 000 let. Nicméně fosilie z Jebel Irhoud zůstávají poněkud záhadné, neboť v mnoha ohledech vypadají primitivněji než starší fosilie H. sapiens.

Nové důkazy teď příběh Jebel Irhoud opět přepisují. Tým, který vede Jean-Jacques Hublin z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku, získal více lidských fosilií a kamenných nástrojů, a s nimi i pádné důkazy, že lokalita je mnohem starší, než udávaly zrevidované odhady. Svá zjištění výzkumníci nedávno popsali v časopise Nature. Pokud fosilie skutečně reprezentují H. sapiens, jak tým tvrdí, posunují nálezy původ našeho druhu o více než 100 000 let a jsou výzvou pro převládající názory o tom, kde a jak se naše evoluční linie vyvinula. Jiní vědci mají ovšem odlišný názor na to, co přesně nová zjištění znamenají. Místo aby objevy z Jebel Irhoud elegantně vyřešily tajemství našeho původu, doplnily rostoucí množství důkazů toho, že počátek našeho druhu byl značně spletitý.

Odborníci dlouho souhlasili, že počátky H. sapiens leží v Africe. Do této chvíle byly nejstaršími všeobecně uznávanými stopami našeho druhu 195 000 tisíc let staré pozůstatky z lokality Omo Kibish a 160 000 let staré zkameněliny z Herto – obě místa leží v Etiopii. Genetické důkazy a některé záhadné fosilie však naznačují, že kořeny našeho druhu mohou sahat daleko hlouběji do minulosti.

Ve své nedávné práci odhalil Hublin se svými kolegy fosilie několika dalších jedinců z části lokality Jebel Irhoud, kterou horníci nechali nedotčenou. Nálezy týmu zahrnují lebku a kosti dolní čelisti, a mimoto i kamenné nástroje či pozůstatky zvířat, jež lidé ulovili. Vícero metod datovalo horninové podloží s fosiliemi a artefakty do doby před 350 000 až 280 000 tisíci lety.

 

Badatelé zjistili, že velikost a tvar jebel-irhoudské tváře, dolní čelisti a zubů se blíží těm, jež měli příslušníci H. sapiens, nikoli neandrtálci či jiní archaičtí zástupci lidí. Avšak mozkovna je protáhlá podobně jako u archaických lidí, a ne zakulacená jako v případě jejich moderních protějšků. Tyto odchylky souvisejí s rozdíly v organizaci mozku. Jak Hublin prohlásil na tiskové konferenci, tým usoudil, že pozůstatky z Jebel Irhoud představují „samotné kořeny našeho druhu, nejstarší zástupce H. sapiens nalezené v Africe či kdekoli jinde.“ Pozůstatky odhalují skupinu, která postrádala některé z našich typických znaků, ale jejíž anatomická podoba se mohla postupně vyvinout v tu současnou, oznamuje Hublin a jeho kolegové v článku, který fosilie popisuje.

Podle Hublina zjištění neznamenají, že by Maroko bylo kolébkou moderního lidstva. Uvážíme-li je totiž společně s dalšími fosilními nálezy, naznačují, že vznik H. sapiens byl celoafrickou záležitostí. První příslušníci H. sapiens se před 300 000 lety rozšířili napříč kontinentem. Tomuto rozptýlení napomáhala skutečnost, že Afrika byla tehdy zcela odlišná – Sahara se zelenala a nebyla onou nepřátelskou pouštní bariérou jako dnes.

Avšak ne všichni vědci souhlasí s předpokladem, že zkameněliny z Jebel Irhoud patří H. sapiens. Paleoantropolog John Hawks z Wisconsinské univerzity v Madisonu  upozorňuje, že Hublin a jeho kolegové nesrovnali pozůstatky z Jebel Irhoud s 800 000 let starými fosiliemi, které se našly ve Španělsku a jež pocházejí od druhu označovaného jako Homo antecessor (člověk předchůdce): „Možná, že se lidé z Jebel Irhoud vyvinuli v moderního člověka, ale alternativou je, že si zachovali morfologii obličeje od populace podobné H. antecessor, která třeba byla posledním společným předkem neandrtálců a pozdějších afrických archaických lidí.“

Nové fosilie „nastolují závažné otázky o tom, jaké znaky definují náš druh,“ podotýká paleoantropoložka Marta Mirazón Lahrová z Cambridgeské univerzity. „Je to kulovitá lebka a její dopady na přeuspořádání mozku, co určuje, že fosilie patří H. sapiens? Pokud ano, pak irhoudská populace [představuje] naše bratrance“ spíš než zástupce našeho vlastního druhu. Ale na druhou stranu pokud jsou malý obličej a tvar dolní čelisti klíčovými znaky, potom by pozůstatky z Jebel Irhoud mohly pocházet od našich skutečných předků – a posunout tak pozornost vědců, kteří zkoumají počátky moderního člověka, od subsaharské Afriky do Středomoří, říká Mirazón Lahrová.

Tak či onak, objevy by mohly rozdmýchat debatu o tom, kdo vynalezl artefakty z kulturního období střední doby kamenné v Africe, jež časově spadá do doby před zhruba 300 000 a 40 000 lety. Pokud H. sapiens existoval před 300 000 lety, je jedním z kandidátů. Tehdy však byly na scéně další druhy lidí, včetně Homo heidelbergensis (člověk heidelberský) a Homo naledi. Nálezy z Jebel Irhoud „celý obrázek pěkně komplikují,“ říká archeolog Christian Tryon z Harvardské univerzity.

Přidané komplikace znamenají, že vědci, kteří pátrají po původu našeho vlastního druhu, stojí před obtížným úkolem. Ty nejdůvěrněji známé věci někdy zároveň bývají ty nejzáhadnější.

— Kate Wong